Reportáže
ŠKODA CLASSIC DAYS 2026 – OPRAVDU SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST!
Zvětšit fotografii
Tak tohle byla naprostá paráda! V pondělí 5. října se konala v prostředí krásného zámečku v Niměřicích nedaleko Mladé Boleslavi již tradiční akce s názvem Škoda Classic Days. V tomhle případě není na první dobrou složité rozpoznat, že se v tomto případě budeme zabývat historickými Škodovkami, konkrétně jsme se v několika v nich svezli a hned na začátek Vám mohu říct, že to fakt stálo za to, zkrátka srdeční záležitost. A v čem, že jsme se svezli? Pojďme se na to podívat.
Škoda 120 GLS "Užovka" 1978
Na začátek můžu říct, že jsme měli na výběr hned z několika „oldschool“ Škodovek, kdo ale má trochu zkušenosti s auto-moto veterány, tak ví, že takové autíčko má občas svoji hlavu. Proto nám třeba nedorazila Škoda Felicia z roku 1960 údajně kvůli něčemu s převodovkou… spojka? Netuším, každopádně tohle ke starým autům prostě patří a sám ze svých zkušeností bych mohl na toto téma napsat hned několik článků, jelikož zrovna já jsem velký fanoušek a nadšenec do starých aut.
První tedy co jsem si vyzkoušel byla „užovka“ a rovnou ve vrcholné GLS verzi. Trochu ve mně probudila vzpomínku, kdy moje první auto v 16-ti letech (což je 12 let zpátky) byla tehdy Škodovka 105L s motorem ze 120L, ale se 4-kvaltem a už to byla verze M. Můžete mi ale věřit, že to byl jeden z momentů, kdy mě stará auta začala bavit. Kromě toho se takhle naučíte opravdu řídit, vnímat auto, vnímat jeho fyziku, předvídat… to Vám moderní vozy moc už nenabídnou. A pak zkrátka taková auta nutně potřebujete a stane se z Vás „veteránista“ jedna báseň. Jen musíte počítat s občasnými servisy a občas nervy na pochodu, ale odmění se Vám to zážitkem při každé jízdě ( v dobrém slova smyslu samozřejmě).
Škodovku 105 až 120 nemusím nějak více představovat. Vyrábět se začala v roce 1977 a ve formě verze M, potažmo Rapida dojížděla až do roku 1990. GLS byla vybavena klasicky čtyřdobým řadovým čtyřválcovým motorem OHV o objemu 1174 cm³ a výkonem 54 koní, s karburátorem EDSR spojeným se čtyřstupňovou převodovkou, což ji umožňovalo dosáhnout rychlosti až 140 km/h. Verze 120 GLS byla snadno rozpoznatelná díky přední masce se čtyřmi světlomety a nerezovými prvky. Vůz se vyráběl v závodě ve Vrchlabí, nicméně ze začátku čelil problémům způsobeným zpožděným přesunem produkce užitkového modelu Škoda 1203 do slovenské Trnavy, takže výroba se naplno rozjela až v roce 1978. Celkově bylo pak více než 70 % vozů GLS určeno na export.
Škoda 135 Rapid 1987
Nejdeme zase tak daleko. Po „užovce“ jsem si rovnou přeskočil do Rapida 135, tentokrát v oranžovém odstínu a na kolech Apollo. Takže už tu máme 5- stupňový manuál, motor 1289 cm³ OHV s širším blokem o výkonu 58 koní a karburátorem SEDR. Vyráběli se v závodě AZNP Kvasiny. Rapid vznikl s jasným cílem modernizovat předchozí modely Škoda Garde/Rapid (řada 743) a znamenalo to konec éry vozů Škoda s motorem vzadu, přičemž to předcházelo přechodu na moderní model Favorit. Výroba modelu Rapid 135 probíhala od roku 1984 do srpna 1990 a vzniklo 10 980 exemplářů. Zajímavostí je, že poslední modely určené pro export s označením RiC byly už vybaveny systémem vstřikování paliva Bendix; některé vozy měly rovněž i katalyzátor. Poslední modernizace přinesla zároveň odolnější ramena zadní nápravy a úpravy interiéru. Rapid byl posledním dvoudveřovým vozem značky Škoda s karoserií typu coupé.
Škoda 1100 MBX 1969
Na MBX jsem se ze všeho těšil nejvíc, protože MBX je něco, co jsem vždy chtěl a budu chtít. Nemusím zmiňovat, že MBX patří k těm nejcennějším „oldschool“ Škodovkám z druhé poloviny 60. let. Vycházela ze čtyřdveřového sedanu Škoda 1000 MB a byla nabízena jako alternativa k modelu 1000 MBX. Její opravdu osobitý design s bezrámovými dveřmi a stahovatelnými zadními bočními okny dával na svou dobu výjimečně vzdušný interiér a dodnes dodává úžas. Sériové provedení 1000 MBX De Luxe mělo veřejnou premiéru 10. března 1966 na autosalonu v Ženevě. Díky rozsáhlému prosklení působila karoserie dojmem, že postrádá B sloupky. Ve skutečnosti ale končily pod linií bočních oken, po stažení oken tak vznikl nepřerušovaný otvor mezi předním a zadním sloupkem. Bohužel ale toto mělo svoji daň ve formě malé torzní tuhosti, takže se karoserie ráda kroutila, zatékalo do ní a velmi korodovaly. Zároveň neexistovaly náhradní kusy karoserie, takže byly takřka neopravitelné, pokud se jí nepodíval na zoubek šikovný klempíř.
V listopadu 1967 rozšířila nabídku dynamičtější verze Škoda 1100 MBX De Luxe. Její čtyřválcový benzinový motor OHV měl zvětšený objem na 1 107 cm³. Ačkoli maximální výkon zůstal na hodnotě 38 kW (52 k), točivý moment vzrostl ze 75,5 na 81,4 Nm, což motoru dodalo větší pružnost. Mezi další technické úpravy patřilo výkonnější olejové čerpadlo a funkčnější chlazení. Zajímavostí je, že Škoda byla prvním evropským výrobcem automobilů, který pro blok motoru využil technologii tlakového lití hliníku a stejným způsobem se vyráběla i skříň čtyřstupňové převodovky. Montáž vyžadovala značný podíl ruční práce a byla časově náročná, proto se modely MBX vyráběly v samostatném provozu v Mladé Boleslavi. Do roku 1969 bylo vyrobeno 1 114 vozů Škoda 1100 MBX. Spolu s 1 403 kusy modelu 1000 MBX, takže celková produkce dvoudveřové řady MBX dosáhla pouhých 2 517 vozů. Významná část produkce směřovala na export (zejména pak do Německa a Velké Británie), přičemž tento atraktivní dvoudveřový model pomáhal zvyšovat povědomí o značce Škoda hlavně v zahraničí. Cenově se dnes MBX pohybují standardně okolo 1 milionu Kč, leckdy i více. Předrenovační kusy se pohybují pak okolo 500 000 Kč, nicméně počítejte spíše s náročnou renovací, která bude náročná i finančně. Nebudu Vám ale lhát, že řídit MBX byl pro mě opravdový zážitek a když je ještě k tomu ve skvělém technickém stavu, je to o to větší radost řídit.
Škoda Trekka 1968
Znáte Škodu Trekka? Její příběh je opravdu velmi zajímavý. Začalo to tím, že v roce 1959 se začal první model Škody Octavia dovážet až na daleký Nový Zéland formou CKD, což je „completely knocked down“ kit, v překladu to pak znamená sada „ kompletně rozložených vozů“. Finální montáž zajišťoval generální dovozce značky Škoda, společnost Motor Industries International.
Novozélandský dovozce přišel s myšlenkou vytvořit cenově dostupný vůz pro místní zákazníky, který by byl vhodný jak pro pracovní, tak pro volnočasové využití a zároveň nabízel značnou průchodnost terénem. Na vývoji vozu spolupracovala společnost Motor Industries International s místními specializovanými firmami a automobilkou Škoda v Mladé Boleslavi. V letech 1965 a 1966 vzniklo několik návrhů a prototypů, na nichž pracovali Josef Velebný, bývalý vedoucí vývoje karoserií ve Škodě, a novozélandský designér George Taylor.
Výsledný vůz dostal název Trekka. Výroba byla zahájena v roce 1966 v Otahuhu s využitím komponentů z Mladé Boleslavi i dílů z místních zdrojů. Trekka pak vycházela z upraveného podvozku modelu Škoda Octavia a disponovala tuhým páteřovým rámem i nezávislým zavěšením kol včetně samosvorného diferenciálu! Podvozek se dovážel z Mladé Boleslavi se zkráceným rozvorem (z 2 389 na 2 165 mm) a upraveným převodovým poměrem stálého převodu (změněným ze 4,78 na 5,25). Světlá výška 190 mm v kombinaci s pneumatikami o rozměru 5,90 × 15 palců usnadňovala jízdu v náročném terénu.
Základní verze vozu Trekka měřila na délku pouhých 3 550 mm a na šířku 1 600 mm. Výška se v závislosti na verzi pohybovala od 1 785 do 2 040 mm. Pohotovostní hmotnost činila 920 až 980 kg a užitečné zatížení dosahovalo až 500 kg. Vůz využíval pohonnou jednotku z modelu Octavia Super. Vůz byl poháněn čtyřválcovým motorem OHV o objemu 1 221 cm³ s karburátorem Jikov 32BS, uloženým podélně vpředu, který dosahoval výkonu až 34 kW (47 k) při 4 500 ot./min a maximálního točivého momentu 87 Nm při 3 000 ot./min. Zajímavostí byla absence posilovače brzd, takže jsem musel velmi silně šlapat na brzdu a k tomu si brzdit motorem.
Vůz Trekka se z Nového Zélandu vyvážel také na Fidži a další tichomořské ostrovy. Několik vozů bylo odesláno v rozloženém stavu do Pákistánu a Austrálie a několik kusů sloužilo dokonce jako sanitky ve Vietnamu. Do roku 1967 převzal svůj vůz Trekka již 750. zákazník a jubilejní tisící kus byl smontován v Otahuhu v lednu 1968. V roce 1970 Nový Zéland pak zmírnil pravidla pro dovoz lehkých užitkových vozidel. Produkce vozu Trekka tak následně klesala, až byla v roce 1972 ukončena. Celkem bylo vyrobeno přibližně 2 800 kusů. Poslední skladové vozy se prodaly v roce 1973. V průběhu let se řada vozů Trekka dostala i do České republiky. V současnosti v ČR existuje 6 kusů, přičemž jeden z nich je dnes součástí sbírky Škoda Muzea. Na Novém Zélandu se údajně ví rovněž o cca 7 kusech, ale je možné že jich bude různě schováno o něco více. Nebudu lhát, že tohle byl také obrovský zážitek řídit, protože tohle se už nejspíš jentak nepoštěstí.
Škoda 440 Spartak 1957
A do pětice všeho nejlepšího jsem si dal svezení se 440 Spartakem- tedy označení vychází ze 4 válců a 40 koní. Tohle nebyla úplně legrace uřídit díky hodně úzkým pneumatikám, kyvadlovou zadní nápravou s listovými péry, bubnovým brzdám i vpředu a díky tomu, že jela jak z praku.
Tady se jednalo o motor OHV o objemu 1089 cm³ s výkonem 29,4kW (40 koní) a točivým momentem 68,6 Nm při 2800 ot./min s karburátorem Jikov 32 SOP. I motor typu 970 měl hliníkový blok a litinovou hlavu.
Spartak debutoval v polovině června 1955 na Alpské rallye; Václav Bobek zde získal stříbro a Miroslav Fousek bronz ve třídě do 1 300 cm³. Bylo to mnohem úspěšnější vystoupení než o rok dříve, kdy se posádky s vozy Škoda 1200 potýkaly s obtížemi a musely couvat do prudkého stoupání na průsmyk Turracher Höhe.
V roce 1955 se Škoda zúčastnila také rallye Lutych–Řím–Lutych, kde po ujetí 5 100 kilometrů obsadila posádka Fousek–Čížkovský desáté místo ze 143 startujících. Na norské Viking Rallye dojely tři posádky s vozy Škoda na čtvrtém, šestém a jedenáctém místě.
V lednu 1956 se tovární tým AZNP vrátil i na slavnou Rallye Monte Carlo; vedle tří továrních vozů zde odstartovalo sedm „Spartaků“ s posádkami ze zahraničí. Norská dvojice Ingier–Askersrud obsadila páté místo ve své třídě, v níž soupeřilo celkem 107 vozů.
Spartak následně prokázal své kvality i na náročné Tulipánové rallye (Tulpenrallye). Ačkoli centrum soutěže bylo v Nizozemsku, její trasa dlouhá 3 600 kilometrů vedla také přes Německo, Švýcarsko, Monako a Lucembursko a zahrnovala rychlostní zkoušky na okruzích Nürburgring a Zandvoort. Do cíle dorazilo pouze 137 z 240 vozů; posádka Fousek–Kohout obsadila ve své třídě šesté místo a dvojice Vlček–Dobrý místo třinácté.
440 Spartak si mimo jiné odbyla i exportní úspěch. Ve velkém se vyvážela do Západního Německa, Velké Británie, ale i Finska nebo dokonce USA a na Nový Zéland.